EMO je jen o pocitech

Upír je postava, která figuruje v mnoha pověstech a bájích. Bývá často námětem pro filmové či knižní horory. Kde se vlastně tento mýtus vzal? Je to čistý výplod fantazie našich předků, či vznikl na základě faktů, které znali a možná i na vlastní kůži zažili? Pokusme se společně poodhrnout roušku tajemna a vydat se po stopách, které nás možná dovedou až k jádru věci...

Nejdříve bychom si měli ujasnit, jak se vlastně takový upír pozná - čím se vyznačuje. Typické upíří znaky tedy jsou: husté, nad kořenem nosu srostlé obočí, zašpičatělé uši, uhrančivé oči, velmi bledý obličej s ostrými rysy a hlavně dlouhé, ostré zuby, vyčnívající z úst. Z dalších vlastností upíra bychom mohli jmenovat ještě to, že se neodráží v zrcadle, nevrhá stín a sluneční světlo má na něj zhoubný vliv. Proto vstává ze svého hrobu v noci a než se objeví první sluneční paprsky, musí být zpět ve svém úkrytu. Báje dokonce praví, že upír se umí přeměnit v netopýra či vlka a dokáže se protáhnout i tou nejmenší štěrbinou. Toto tvrzení dalo vzniknout jedné vysvětlující teorii, o tom ale až za chvíli. Upír škodil tak, že se zakusoval svými ostrými tesáky do krku oběti, aby prokousl tepnu a mohl sát krev. Upírem se stal člověk, který sám byl upírem pokousán nebo snědl maso z upírem napadeného zvířete. Ale nejen to. Upíry se prý stávali i lidé, kteří byli za svého života čarodějové, zločinci nebo kteří zemřeli nepřirozenou smrtí, například sebevraždou. Věci, kterých se upír bojí a kterými je možné ho zahnat, jsou česnek a dále různé náboženské propriety jako kříž, růženec, svěcená voda či hostie. Zahubit upíra bylo možno několika způsoby, např. zastřelit ho stříbrnou kulkou či - a to byl používanější způsob - otevřít jeho hrob a proklát mu srdce zašpičatělým dřevěným kůlem. Pokud to nepomohlo, přistupovalo se k tvrdším zásahům: ruce mu byly svázány za zády a byla mu odseknuta či ukroucena hlava a jeho ústa byla vycpána česnekem či kamením. Pokud ani toto nepomohlo, bylo nutné celé tělo spálit buď na popravišti, nebo mimo obec někde na kraji lesa a popel tam zahrabat. Tyto procedury musely být vykonávány za dne, protože tehdy byl upír bezbranný. Úkolem zlikvidovat upíra byli zpravidla pověřováni kati. Že tento postup není jen čistě teoretický, dokazují mnohé nálezy upířích pohřebišť, kde jsou kumulována těla s jasnými protivampyrickými zásahy. Zrovna nedávno bylo jedno takové pohřebiště nalezeno v Čelákovicích. Kostry vypadaly následovně: lebky byly odděleny od zbylého skeletu, ruce byly svázány za zády, u některých lebek byly vylomené čelisti. Velice zajímavá je skutečnost, že lebky byly poněkud odlišné velikosti, než je obvyklé, a navíc - v čelistech byly nalezeny i deváté zuby. Je všeobecně známé, jak velkou úctu chovali naši předci k mrtvým, takže je očividné, že k takovýmto zásahům na mrvolách museli mít pádný důvod. Nejvíce zpráv o upírech (či vampýrech, jak chcete) pochází z Balkánu, Maďarska a od starých Slovanů. I slavný hrabě Drakula, který skutečně existoval, žil v této oblasti - v rumunských Karpatech.

KRONIKA
HROZIVÁ HISTORIE

Toto tedy praví legendy. Nyní ale už přejděme na faktičtější půdu - nahlédněme do starých kronik, co o upírech hovoří ony. Pro zajímavost uvedu dva záznamy z kroniky českého kronikáře opata Neplacha. Zápisy pocházejí ze 14. století a možná mohou vyvolat úsměv formou, jakou jsou psány, ale jádro je zcela určitě pravdivé:

Roku 1336 zemřel míli cesty od Kadaně v Čechách ve vsi Blově pastýř nějaký, jménem Myslata. Každou noc vstával z hrobu a chodil po okolních vsech, lidi děsil a dávil a k nim mluvil. Kohokoliv v noci jménem zavolal, v osmi dnech zemřel. Když ho pak vykopali, chtějíce jej spálit, byl nadut krví jako měch a strašlivě řval. Naložen byv na vůz, stahoval a skrčoval nohy jako živý. Když byl položen ne oheň, jeden z přístojících popadl kůl a vrazil jej do něho. Tu Myslata pronesl hrobovým hlasem: "Velice jste mi tím uškodili", a vzápětí z něj vyhrkla krev jako z nějaké nádoby. Když ho spálili, všecko zlé přestalo.

Roku 1344 zemřela v Levíně žena hrnčíře Ducháče, jménem Brodka. Hned po pohřbu vstávala z hrobu, mnohé lidi dávila a po každém skákala. Když byla probita třemi olšovými kůly, krev z ní tak velmi tekla jako z hovada nějakého. Předtím spolkla svůj šlojíř až do polovice, a když se z úst vytáhl, byl všecek krvavý. Byvši probita, vždy ještě z hrobu vstávala a lidi hubila. Měla tedy být spálena, ale hranici nemohli nikterak zanítit, až jim staré ženy poradily, aby užili k zážehu šindele ze střechy kostelní. Jakmile shořela, přestala lidi trápit.

FAKTA

Podobných případů bychom ve starých písemnostech nalezli velmi mnoho. Problémem je, že je sporné, zda mají také faktickou hodnotu, a když ano, tak do jaké míry. Proto se jimi nebudeme zabývat nijak vážně. Existují však i úřední dokumenty, které jev upírství potrvzují a které už nelze brát jen tak na lehkou váhu. Jsou totiž sepsány a podepsány soudci, lékaři nebo vojáky, kteří jakožto úřední osoby pohlíželi na svět realisticky a ve spisech nic nepřikrášlovali ani nepřidávali. Právě takovéto osoby bývaly pověřeny zprávy o upírech zkoumat, a na základě toho vyhotovili listiny, o nichž si teď povíme.

Zajímavý případ se stal v roce 1725 ve vesnici Kisilovy v Uhrách. Asi tři týdny po pohřbu jistého Petra Plogojoviče onemocnělo náhle ve vesnici několik osob. V osmi dnech zemřelo devět osob, starých i mladých, a to po krátké jedno- či dvoudenní nemoci. Všichni na smrtelné loži vypověděli, že příčinou jejich smrti je Plogojovič, který k nim v noci přišel jako upír, lehl si na ně, stiskl jim hrdlo a vysál jim krev. Aby bylo zabráněno dalšímu neštěstí, rozhodli se občané otevřít Plogojovičův hrob a mrtvolu spálit. Obrátili se proto na císařského místodržitele a na místního faráře, aby jim k tomu udělili povolení. Ti se zpočátku zdráhali, ale když jim vesničané pohrozili, že opustí vesnici a usadí se jinde, postoupili nakonec celou záležitost soudnímu dvoru do Bělehradu, odkud byli do vesnice vysláni dva úředníci. Komise dala otevřít hroby všech, kteří zemřeli v posledních šesti týdnech. Když otevřeli hrob Plogojoviče, nalezli jej s otevřenýma očima, s přirozenou barvou obličeje a bez nejmenšího mrtvolného zápachu. K nálezu byl proto přivolán ještě císařský důstojník z Gradišky, který do úředního protokolu uvedl následující:

...odebral jsem se v průvodu popa z Gradišky do jmenované obce Kisilovy, abych prohlédl již vykopané tělo Petra Plogojoviče a podle skutečné pravdy jsem zjistil toto: Předně nebylo tu ani stopy onoho zápachu, jaký pociťujeme z hrobu a z těla mrtvého. Tělo, jehož nos byl pouze trochu splasklý, bylo zcela čerstvé, vlasy, vousy i nehty, když předtím staré vypadaly, byly znovu narostlé, stará kůže, která byla poněkud bělavá, se oloupala a novou bylo pod ní viděti. Obličej, ruce i nohy a vůbec celé tělo bylo takové, že za života nemohlo lépe vypadati. V jeho ústech jsem spatřil - ne bez úžasu - trochu čerstvé krve, kterou vysál podle všeobecných výroků z těch, jež připravil o život - sumou byly tu všechny známky, jaké takoví lidé, jako již shora pověděno, mají míti. Když tedy pop i já jsme spatřili toto divadlo, přičemž lid byl stále rozčilenější a také poděšenější, připravili všichni poddaní rychle kůl, který zahrotili, přiložili jej mrtvému tělu na srdce, aby bylo probodeno, a při probodení nejen že se mnoho krve ukázalo z úst a uší, a sice krve zcela čerstvé, nýbrž objevily se ještě jiné pusté známky, kterých z respektu pomíjím. Potom zmíněné tělo podle zvyku spálili na popel, což vysoce slavnému úřadu oznamuji a zároveň oddaně a nejposlušněji prosím, aby, kdyby se tu byla stala nějaká chyba, nebyla přičtena mně, nýbrž lidu, který byl strachem jako bez sebe.

Doba, o které se hovoří, je doba, kdy Evropu doslova zachvátila vlna upírství. Úřady se k věci nestavěly vůbec laxně, důkazem toho je, že byly ustanoveny mnohé komise pověřené zkoumáním zpráv o upírech a případně zásahem. Častým exhumacím byli přítomni lékaři, kteří byli pověřeni vyhotovením protokolu o zásahu.

Jan Flickinger v.r., plukovní ranhojič slavného pěšího pluku z Fürstenbuchu
Jan Jindřich Siegell v.r., ranhojič slavného morulského pluku
Jan Bedřich Baumgartner v.r., ranhojič téhož pluku

Dole podepsaní potvrzujeme, že vše, co plukovní ranhojič slavného pluku Fürstenbuchova se svými oběma pomocníky stran svrchu uvedených upírů zjistil, ve všem souhlasí s pravdou, že vyšetřování se konalo v naší přítomnosti a bylo námi řádně zkoumáno.
Na důkaz toho naše vlastnoruční podpisy.

Büttner v.r., podplukovník slavného pluku Alexandrova
J.H.von Lindenels v.r., praporčík téhož pluku

V Bělehradě 26.ledna 1732

Tyto protokoly jsou bezesporu velmi zajímavé stejně tak jako kontroverzní. Objevily se pokusy vysvětlit popisované události racionálně, ale žádný z nich nezněl dostatečně věrohodně, jelikož nevysvětloval všechny aspekty daného jevu. Někteří lékaři se domnívali, že epidemie upírství v letech 1720-1735 způsobila nějaká nemoc. Otázkou je, jaká. Např. co se týče nesrážení krve - to může být projevem infekce či otravy, může to ale také být samostatná choroba, jako např. hemofilie, hematogická purpura apod. Při těchto nemocech nastává krvácení jak do tkání, tak ze sliznic, z nosu a úst. Avšak srážlivost, ovlivněna těmito faktory, je prodloužena z obvyklých několika sekund na několik minut, ne však více. V žádném případě nemohou uvedené nemoci zapříčinit to, že by se krev nesrážela po dobu několika měsíců. Z pohledu dnešní medicíny je to zkrátka nemožné - a přesto se to stalo. Další věcí, kterou nelze s dosud dosaženými znalostmi vysvětlit, je fakt, že těla nepodlehla hnilobě a uchovala si naprosto čerstvý vzhled. Jakékoli vysvětlení, které by operovalo s přirozenou mumifikací (tj. mumifikací způsobenou půdními podmínkami), by bylo scestné, jelikož - jak je v protokolu uvedeno - v těsné blízkosti nerozložených těl ležely mrtvoly zcela v rozkladu, a ještě navíc mnohé z těchto mrtvol byly v půdě mnohem (až 4x) kratší dobu, než mrtvoly nerozložené. Podobný jev - mrtvé tělo nepodléhající hnilobě - můžeme pozorovat i u mnoha svatých, ani u nich však nikdo nedospěl k nějakému vysvětlujícímu závěru.